Ruština

Ruština a historie ruského jazyka

Ruština je jazyk slovanského původu. Je to však nejpoužívanější řeč z ostatních slovanských jazyků.  Rusky mluví téměř 220 miliónů lidí, a právě díky tomu se Ruština řadí mezi 8 světových jazyků OSN.

Ruský jazyk prošel dlouhým historickým vývojem, který poznamenal jeho současnou podobu. Jeho historie sahá až do 10. století, tedy doby, kdy Cyril s Metodějem začali šířit po Evropě staroslověnštinu coby úřední jazyk pro mše a další církevní účely. Staroslověnština se samozřejmě i s křesťanstvím dostala také do Ruska a právě staroslověnština byla jakýsi základ pro ruský jazyk.

Ze staroslověnštiny začala postupně vznikat lidová ruština, která se čím dál víc objevovala ve křesťanských spisech a dalších úředních dokumentech. Od 17. století však začal stoupat vliv Moskvy a vliv církevní slovanštiny začal ustupovat. Na začátku 18. století tedy došlo k velké reformě ruštiny. Reformu ruského jazyka provedl Petr I Tato reforma se nazývala reformou grafiky. Car totiž nechal vypustit některá písmena, konkrétně yžica γ, omega ω, psí ψ, o nichž si myslel, že jsou zastaralá. Navíc tato písmena se ani nijak moc běžně nepoužívala. Dále také zavedl E a ruské я. Nutno dodat, že E a я se používaly už před reformou. Petr Veliký také zavedl rozlišování malých a velkých písmen. Dále se přestaly označovat přízvuky a titly. Takto upravenému písmu se říkalo graždanka a téměř se podobalo dnešní azbuce.

Další reforma ruštinu čekala v roce 1917. V předešlých ledech byl komisi předložen návrh na úpravu ruského pravopisu. Reforma pravopisu byla schválena a o pár let později uvedena do používání. Opět byla odstraněna některá písmena, která nahradily dnešní ruské znaky azbuky. Též bylo upraveno psaní předpon из-, вoз-, atd. Bylo upraveno psaní předpon a dělení slov. Této reformě se říkalo ortografická reforma. Výsledkem těchto dvou reform je dnešní azbuka o 33 znacích.
Ruština byla úředním a hlavním dorozumívacím jazykem carského Ruska a z toho důvodu se rozšířila po obrovské rozloze východní Evropy a severní Asie. Plno významných rusky mluvících menšin žije v moha neruských i neslovanských zemích, které po rozpadu SSSR získaly nezávislost. Ruština je také velmi rozšířena v Izraeli. Další významné ruské menšiny pobývají v Číně, Mongolsku, Finsku a dokonce i v USA.

V dnešní době je ruština úředním jazykem nejen v Rusku ale také Bělorusku, Kazachstánu a Kyrgyzstánu dále též v moldavském Podněstří a Gagauzsku, ukrajinském Krymu a gruzínské Abcházii a Jižní Osetii. Kvůli stále vzrůstajícímu politickému významu se ruština stala i jedním ze šesti úředních jazyků Organizace spojených národů.

V dobách studené války se ruština stala hlavním dorozumívacím jazykem zemí Varšavské smlouvy a Rady vzájemné hospodářské pomoci.  Ve spoustě z nich se také povinně vyučovala ve školách. V České republice to bylo do roku 1990. I v zemích nespadajících do sovětského bloku byla ruština nejčastěji voleným cizím jazykem ze slovanských jazyků. Jen v rusky mluvících zemích se nachází 160 miliónů rodilých mluvčích z Ruska, Ukrajiny a Běloruska.

Ruština má tak jako čeština má pády. Je jich však pouze 5. 5. pád nahrazuje v ruštině 1. pád. Slovesa se v ruštině časují podobně jako v češtině. Existují dva druhy pravidelného časování. V prvním časování převládají koncovky s písmenem e a v druhém časování převládají koncovky s i. Existuje však ještě jedna skupina sloves a ty se časují každé jinak, tedy nepravidelně. V minulém čase se nepoužívá pomocné sloveso být a v přítomném čase zase chybí spona. Rusové také rozlišují přízvuk a tvrdý a měkký znak. Co se týče slovní zásoby, ve starší slovní zásobě jsou četné výpůjčky z turkických jazyků. Naopak v novější slovní zásobě se objevují slova přejatá z angličtiny, francouzštiny či němčiny.