Azbuka

Azbuka

Azbuka a historie azbuky

Ruským jazykem se dorozumívá více než 200 milionů lidí po celém světě. Právě díky tomu můžeme ruštinu označit za nejpoužívanější slovanským jazyk vůbec a zároveň za jeden z oficiálních jednacích jazyků OSN. Spolu s ruštinou také souvisí azbuka, která je nedílným poznávacím znakem ruštiny.

Do přelomu 9. a 10. století mluvili Slované praslovanštinou. Ta se dále pak začala rozpadat na další jednotlivé slovanské jazyky. Před příchodem křesťanství Slované nepoužívali písmo. Jako první doložené písmo, kterým psali, se uvádí hlaholice. Toto písmo však bylo na psaní dost náročné. Proto pověřil císař Byzantské říše Michal III (dnešní Bulharsko) dva učence, Cyrila a Metoděje, aby tohle písmo zjednodušili a zároveň s vírou začali po Evropě šířit Staroslověnštinu a písmo zvané Cyrilice, ze které pak později vznikla azbuka.

Základy azbuky se tedy objevují už v 8. – 9. stolení n. l., v době, kdy byli vysláni dva věrozvěstové Cyril a Metoděj byzantským císařem Michalem III. šířit po Evropě novou řeč a písmo. Vzorem cyrilice se v dobách jejího vzniku stala písmena řecké abecedy a toto písmo se v základu dochovalo až do dnešní doby právě pod pojmem azbuka. Pojem azbuka však není úplně přesný, protože přesný překlad azbuky znamená „soubor písmen.“

Cyrilice se tedy v průběhu přibližně 300 let rozšířila z Bulharska až do Kyjeva a odtud dále po Evropě. A právě v téhle době, kdy se cyrilice začala takhle rozmáhat, se propojila s azbukou. Tehdy obsahovala azbuka asi 43 znaků.
 V roce 1708 - 1711 proběhla v Rusku reforma tehdejší cyrilice carem Petrem Velikým. Takzvaná reforma grafiky. Car nechal vypustit některá písmena (yžica γ, omega ω, psí ψ) a ligatura, zavedl E a ruské я. Písmu takto upravenému se říkalo tzv. graždanka a téměř se podobalo dnešní azbuce. Také se začala rozlišovat velká a malá písmena, přestaly se značit přízvuky a titly. Byly zavedeny arabské číslice pro čísla – nahradily písmena. V té době však musela azbuka usilovat o svoje prvenství především mezi církevními představiteli, protože byl značně podobná latince.

Další reforma azbuky následovala v letech 1917 – 1918. V letech 1912 byl předložen návrh na úpravu azbuky a ruštiny. Tento návrh byl schválen a výsledkem tedy byla následná reforma. Opět byla odstraněna některá písmena, která nahradily dnešní ruské znaky azbuky. Též bylo upraveno psaní předpon из-, вoз-, atd. Bylo upraveno dělení slov. Této reformě se říkalo ortografická reforma. Výsledkem těchto dvou reform je dnešní azbuka o 33 znacích.

Mezi další jazyky, ve kterých se píše azbukou, patří bulharština, ukrajinština, srbština, běloruština, makedonština a mnoho zemí bývalého Sovětského státu, jako např. Kazachstán, Kyrgyzstán, Čečensko, Baskicko a další. Naopak existují i státy, které azbuku dříve používali, ale od určité doby ji nahradili latinkou. To se stalo například v Rumunsku, kde se cyrilicí psalo do roku 1860 a také v Moldavsku, které od azbuky upustilo v roce 1990.

Na rozdíl od češtiny Rusové rozlišují tvrdost měkkého a tvrdého I/Y, to se dále projevuje ve výslovnosti. Měkký znak a Е, Ё, И, Ю, Я změkčují předcházející souhlásku. Tvrdý znak se v azbuce používá výjimečně pro vyznačení předělu mezi předponou a kmenem, kde naopak ke změkčování docházet nemá.

Silový přízvuk je na různých slabikách, v azbuce se však nerozlišuje. Ruština má pohyblivý přízvuk, to znamená, že může být na jakékoliv slabice. Ruský přízvuk je silnější a dynamičtější než český, kromě toho má významotvornou funkci.
Ё je přízvučné Е a v ruštině je málo odlišováno. Pokud by nevznikla nejednoznačnost ve významu slova, píší místo něj Е. Na rozdíl od sousední běloruštiny a ukrajinštiny se v ruštině se praslovanské g nezměnilo na h. Ruština h nemá, tudíž v azbuce není pro písmeno h znak.